Abrahamic tradition in the Epistle to the Galatians

<b>Abrahámovská tradice v listě Galaťanům</b> Studie se zabývá Pavlovým způsobem využití abrahámovské tradice v argumentaci pro ospravedlnění na základě víry. Na rozdíl od svých židovských a některých židokřesťanských současníků nevěnuje Pavel pozornost halachickému rozměru abrahámovské tradice (Abrahám jakožto vzor jednání ve shodě se Zákonem), nýbrž svou hermeneutiku opírá o vykoupení v Kristu. Právě proto, že jeho východiskem není Zákon, nýbrž Kristus, dospívá k radikálně odlišným závěrům. Galatští křesťané se dostali do vlivu judaizujících židokřesťanských misionářů, kteří měli za to, že pro platnost zaslíbení je i pro křesťany z pohanství třeba přijmout observanci Zákona. Pavel opřel svou argumentaci o Abrahámovu víru, na jejímž základě s ním Bůh uzavřel trvale platnou smlouvu, zatímco Zákon přišel jakožto dočasná instituce až o 430 let později. Zaslíbení potomstva Abrahámovi je vyloženo jako zaslíbení potomka, jímž je jednoznačně Kristus. Kristus je naplněním Božího příslibu a zároveň tím, kdo skrze svou smrt na kříži a zmrtvýchvstání završuje a tím i ukončuje platnost Zákona jakožto spásné cesty. V celé Pavlově polemice s židokřesťanskými oponenty nejde primárně o obřízku jako takovou, nýbrž o založení křesťanské identity. Ta stojí na Kristu, nikoliv na Zákoně. Abrahám je proto nikoliv prototypem příslušníka židovského národa, nýbrž křesťana, který se opírá o víru v Boží věrnost, jež našla své vyjádření v Ježíši Kristu.